Překvapení z Connecticutu. Screamo, ve kterém hraje prim ženský řev a všudypřítomné houslové linky. A nejen to. FOXTAILS mají vlastní zvuk, vlastní smysl pro poetično a hlavně také zvláštní vnitřní pětí, které obstarává baskytaristka a zpěvačka Megan Cadena-Fernandez. Svým hlasem expresivně přechází od melodických linek do deklamací, z nichž podniká agresivní vpády svým drásavým řevem. Za jednu skladbu dokáže vystřídat celou paletu hlasových výrazových prostředků. I to dělá z její kapely trochu netradiční úkaz.

Dalším elementem, který činí z FOXTAILS výjimečnou kapelu, je zvuk. Kulaté masivní basové linky hnětají celkem mohutnou blátivou hmotu, na níž se lepí často poměrně nenápadná kytara, jež do záře reflektorů vchází jen velmi zřídka. Velmi výraznou roli ale přebírají housle, táhnoucí většinu melodických linek. A nejen jich. Krom hlavních melodií housle dokáží dokonce i celkem zdatně riffovat. Právě to tvoří hodně nezvyklý typ celkového soundu, který mi často připomenul letitý projekt METAMORPHOSIS, případně kapelu NUIT, ze které se později zrodili FIVE SECONDS TO LEAVE.

Velmi často jsou těmi nejprůraznějšími složkami bicí a hlavně pak vokál. Úzkostný a přelétavý ve svých výrazech. Megan neustále střídá polohy od plačtivých deklamací přes čistý zpěv, kvílení, až po velmi drásavý řev. Agónie, která neustále mění svůj tvar. Ta expresivita ve vokálech, které sebou škubou jak v epileptickém záchvatu, může až rušit. Připadáte si jak na emočních kolotoči. S tím jdou ruku v ruce i texty, jež jsou jedním slovem destruktivní.

FOXTAILS svým čtvrtým albem vstupují do hlubšího povědomí. Od ostatních amerických kapel se silně liší. Americká škola screama a posthardcore díky nim dostává zcela jiné nasvícení. Jejich hudba je úzkostná a epická současně. Velmi často v ní uslyšíte ne zcela doladěné detaily, u kterých je ale úplně jedno, jestli jsou úmyslem nebo ne. Celému albu to dodává neučesanost, co mu velmi sluší. To se dá říci i o určité bolestnosti a epice, kterou do hudby dodávají hlavně housle. A to jak zvukem, tak aranžemi. Ty hopsají někde mezi postrockovou epičností a nestálostí mathrockových splašeností. Celé „Fawn“ je znejišťující. Neustále vám něčím nabourává komfortní zónu. Toto nepohodlí ale dávkuje tak, že si ho dokážete užít.